Palachův odkaz v současné republice
Právě tyto dny ukázali jakou hodnotu měl Palachův čin. A Jak už víme, jeho pamen zhlasl mnohem dříve, než si sám představoval. Rezignující národ nevyužil činu, i když byl zaplacen tou nejvyšší cenou. Čin, který byl manifestací doby, ve které národ opět ztratil svou morálku a předložil svou identitu zpět do rukou Ústředního výboru. 50 let od Palachova úmrtí pořád bilancujeme nad kolektivní historií. Zatím jsme se s ní nedokázali vypořádat. Dusíme ji. Nechceme si přiznat, že bohůžel i tento demokratický režim vychazí a v sobě zanechavá monoho prvků z režimu předešlého. Bohůžel si musím připomínat, že žiji v zemi, která pořád nostalgicky vzpomíná na dobu minulou. Ve státě, kde jsou hrdinské činy většinovou spolešností pořád posuzovány komunistickými brýlemi.
Mnoho mravních a hodnotových problému našeho státu vychází právě z nedořešených sporů a křivd, které se inidividuálně i společensky nikdy nevyřešili. A Tak se táhnou dál. Nebalují na sebe problemy nové. Ty pak mutují a vytvářejí ještě více absurdní situace. Prezident České republiky promlouvá na sjezdu KSČM. Premiérem se stává bývalý agent StB. Příslušník Komunistické strany Československé byl jmenován Předsedou Senátu. A v neposlední řadě čtyři z patnácti nynějších Ústavních soudců byli také členy stejné totalitní strany. Tento krátký výčet událostí se stal minulým rokem realitou. Rozumím argumantaci, že ne všichni byli “ve straně” dobrovolně. Byli tam buďto ze strachu a nebo kvůli nějákému druhu prospěchu. Ale není možné, aby 30 let od doby, kdy se tato zem zaštiťuje demokratockou ústavou, byli nejvyšší ústvní činitelé tak viditelně napojeni na minulý režim. Právě oni vytváří mravní a ideový prostor v této zemi.
Tento stav jen potvrzuje, že nynější Český stát byl postaven komunisty a na komunistických základech. S touto realizací se musíme smířit. Andrej Babiš totiž není produktem ODS a TOP09. On je produktem KSČ. Tato situace je somzřejmě důsledkem celospolečenského nevyrozumění se s nedávnou historií. Reznignace společnosti na nedávné činy státních představitelů kvůli spolupráci s KSČM na vládní úrovni a nevalná reakce mířená proti glorifikaci Ruska a Číny ukazují, že postkomunistický režim přebýva v České kolektivní mysli. Strach z minululosti a negativní vzpomínky na ní vytkačují normalizační filmy a seriály, které jsou do teď vysílany na České Televizi. Přehlučen muzikou “mistra” Gotta a Heleny Vondráčkové. Ale hlavním důvodem proč Čechům pořád vládnou prospěcháři bývalého režimu je ten, že si celý národ nechce přiznat vinu a odpoědnost za činy, které si Češi a Slováci dělali sami sobě. Voláme po realtivizaci minulého režimu tím, že si do nového volíme mladší, ale stejně hodnotově smýšlející společeskou sféru. Demokraty s komunistickou tváří.
Už jen ze symbolického hlediska je podívné, že se Havel nachal zvolit do funkce hlavy států stejnými lidmi, kteří ho jěště před pár měsíci věznili. Nikdo nedokázal dostat za mříže jediného člena bývalého režimu. Všem funkcionářům zůstali jejich majetky a finanční prostředky. Jediného na co jsme se zmohli byl lustrační zákon, ale i ten ve vrcholných politických pozicích už nefunguje. Tento zákon nicméně pomohl legitimizovat činitele nové federace a v mnohých případech byly soudy nakloněny bývalým komunistům. Například Vojtěch Filip neboli “Falmer” byl také evidován jako agent StB. Obhajoval se tím, že si nebyl vědom vezeb mezi Československou spravodajskou službou a Státní bespečností. V roce 2006 mu dal okresní soudce Toufar za pravdu. Těmito kroky byly činy minulého režimu relatizovaný.
I když revoluce v roce 1989 byla následkem bortícího se sovětského sytému. Dokázala vyvolat mezi lidmy pocit sounáležitosti a touhu převzít odpovědnost. Všem zastřela rozum, tak jako láska v prvních měsících jejího života. Chtíč po svobodě byl tak silný, že dovolil komunistickou multigenerační obměnu. Nedokázali jsme zatnout zuby a říct ne těm, kteří se rvali dopředu. A to byli především funkcioáři, vychovaní minulou garnitúrou. Zášť nad emigrací nedovolil návrat elitám, které by kladně přispěli k revitalizaci národních ideí. Proto vakuum vyplnili bývalí členové prognostického ústavu, zaměstnaci podniků zahraničních obchodů, skartovaní agenti a nová generace reformích komunistů.
Bohůžel ani po 50 letech jen málo kdo z nás prošel tak nutnou sebereflexí. Začínající slova básně před smrtí psaná druhou pochodní, jsou pořád relevantní: „Slyším Vaši zbabělost.” Já ji slyším i dnes. Zbabělost využímváme jako uhybný manévr. Neustálé schovávání se před minulostí deformuje realitu. Ono žít v sebeklamu je většinou mnohem konfortnější. Nedávná výroční zprává BIS poukázala na fakt, že se na školách učí sovětský výklad dějin. Spousta občanů s touto informací nesouhlasila i poslední žijící prezidenti jsou proti tomuto tvrzení. Znáte však tyto jména? Ryszard Siwiec, Sándor Baue, Blanka Nacházelová, Josef Hlavatý, Evžen Plocek, Michal Lefčík, Vasil Makuch. Tito lidé se zasebevraždili stejně jako Jan Palach, aby vybourcovali Český národ k činům proti sovětské okupaci. A co jména jako Jan Béreš a Elijahu Rips? Tyto dva pánové se pokusili v roce 1969 o sebe upálení, tak jako 28 dalších. Pokud neznáte jména těchto osob, tak BIS měla pravdu. Proč nevznikla publikace podrobně rozebírajicí interní fungování Komunistické strany Československé? Proč někdo lépe nezmapoval porevoluční převzetí moci? Historici se těmto tématům vyhýbají. Na středních školách se moderním Československým dějinám většinou věnuje stejný počet hodin jako Byzanské říši. Učitelé letmo vyloží roky 1948, 1968 a 1989. O těch pravých hrůzách a dopadech na lidskou psychiku se už nemluví. Tudíž nová obejktivní historie ještě nebyla napsána. A tak přežívá ta pohádková verze, vyprávěná Gustavem Husákem a generálem Lorencem.
Ve Slovenských parlamentních volbách roku 2016 ve věkové skupině 18–22 let vyhrál fašistický Kotleba. Proto je nutné kriticky zmapovat minulý systém. Začít zkoumat vnitřní zdroje naší kolektivní povahy, protože jedině tak přestaneme vychovát děti, které by se mohly stát novými osmačtyrycátníky. Historie se může opakovat a my budeme svědky dalšího střídání etap. Musíme začít říkat pravdu. Bez ní roste nejistota a ta vytváří vzduchoprázdno, které lehce vyplní mladistvé histrorky našich radičů a prarodičů. Ty pořád ukolébává velice oblíbená stárnoucí komunistická pop scéna. Ta podvědomě zpochybňuje a zlehčuje stát, ve kterém bylo zavražděno necelých 9000 obětí a bylo odsouzeno více než 200 000 osob. Stát, ve kterém se nevinní stávali vrahy. Ve státě s jedinou stranou. V níž se průběžně vyměnilo 6 miliónů Čechoslováků. Totalitní režimy nejsou zakládány zločinci, ale nadšenci vidící lehkou cestu k utopickému společenství. Ti pak kvůli ideologii začínají vraždit ty druhé.
Vyrovnání se s minulostmi totalitních režimů se našim sousedům, také nedaří. Světlou vyjímkou jsou Němci, kteří si až po 25 letech začali pořádně uvědomovat, že bez přiznání viny nejde najít odpočinku svému vlastnímu svědomí. Tu samou povinost má i Český národ. V prvé řadě musíme skoncovat s hledáním externích vyníků. Ať už to jsou Němci, zradní spojenci, Čeští komunisté, Rusové a nebo Evropská Unie. Je nutné přiznat, že si za svou minulost do velké míry mužeme sami. A to především za krutosti posledního režimu, ve kterém hráli hlavní roli Čechoslováci a ne Rusové. Naši rodiče a prarodiče. Můj děda vstpoupil v druhé polovině 50. let do KSČ, druhý zase psal samizdat. Své předky si nevybíráme, ale ignorováním skutečností, jen prodlužujeme dědictví minulosti.
Ozdravný proces může začít jedině tehdy, když se o oněch křivdách začneme bavit. A to nejdříve uvnitř našich rodin. Není čas pro odkladad, protože odpovědná generace už začala vymírat. Je nutné vytvořit prostor pro vítanou sebereflexi. V těchto debatách není místo pro paušalizaci, jelikož každý z nás si musí uvědomit, že i on by se v jistých životních situacích mohl ocitnout na té druhé straně. Vyslyšte je, kriticky zhodnotě jejich slova a pak jim odpustě. Ulevíte svému i jejich svědomí.
Jsme sice národem kolaborantů, prospěchářů a tiché většiny. Jsme ale také národem hrdým, který si vybojoval svůj vlastní stát. Bojoval na všech frontách v obou světových válkách. Národem plným skvělých myšlenek a bohaté kultury. Je nutné býti si vědomi obou stran naší pohavahy, protože jinak nás může opět pohltit náš stín. Navažme na kladné hodnoty naší společnosti jako je lidskost a tolerance. Jan Palach se stal po 50 letech symbolem nevyslyšené naděje. Ovšem symboly se lidé stávají, když se výrazně promění život v dané společnosti. Ale naše demokracie uvýzla někde uprostřed. Nevidíme nutné hájit věci občanské. Jako kdybychom pořád vnímali odpor k takovím to uskupením. Proto je ještě na symbol brzy. Místo pasivního si připomínání, využijte Palachův plamen k tomu, aby vám pomohl najít porozumění, jak v rodinném, tak ve vašem svědomí.